Prosim Vás, netykejte mi...

... aneb krátká úvaha o tykání a vykání v sociálních službách

Autorka: Mgr. Lucie Hanáčková Bicková
(konzultantka, lektorka, auditorka a supervizorka v sociálních službách)

"Prosim Vás, netykejte mi, já to vopravdu nemám rád"
"A kdo Ti tyká?"

Touto půjčenou filmovou hláškou (Homolka a Tobolka) bych ráda uvedla krátkou úvahu o tykání a vykání v sociálních službách.

Jak to s tím tykáním nebo vykáním tedy vlastně je?

Pojďme si nejdříve připomenout něco ze společenské etikety. Ta určuje pravidla, kterými se formálně řídí otázka tykání, respektive vykání. Předpokládá se, že v naší společnosti si lidé běžně vykají, nenabídnou-li si vzájemně druhou variantu. Pokud ano, tykání nabízí společensky významnější osoba, starší mladšímu, zkušenější méně zkušenému, žena muži a samozřejmě platí celá řada dalších omezení. A když si např. někdo (klient) dovolí nám tykat, neznamená to vždy hned, že můžeme automaticky tykat i my jemu. Dalo by se namítat, že společenská etiketa je subjektivní, mladší generace ji znají v jiné podobě, starší si ji třeba už nepamatují apod. Ale pojďme na to ještě jinak.

Vykání je projev důstojného přístupu a respektu k člověku, tedy i klientovi sociálních služeb, a jedná se o jeden z důležitých znaků kvalitní sociální služby. Naopak plošné používání tykání v sociální službě je dědictví minulosti a typický institucionální prvek. Vykání není v žádném případě přežitek, naopak – je projevem respektu a úcty vůči druhé osobě. A zcela nepřípustné je tykání člověku, který si o něj neřekl a ani to nedokáže, má snížené schopnosti se rozhodovat, např. člověk s těžkým intelektovým postižením, s těžkou demencí apod.

Proč se nad tykáním pozastavit?

S tykáním, zejména v sociálních službách pro lidi s postižením, se setkávám poměrně často. Pracovníci často nechápou, proč by měli klientům, které znají i roky, vykat. Nevidí na tom nic špatného, nevnímají rizika, která to přináší. Mezi rizika tykání (byť vzájemného) může např. patřit:

• stírání hranice soukromí a profesionálního vztahu s klientem,
• zvýšené užívání moci,
• budování pseudokamarádských vazeb s klientem, což si klient může mylně (a nadějně) vykládat, třeba že pracovník je jeho kamarád, a následně může klient požadovat soukromé telefonní číslo na pracovníka, chce k němu domů na návštěvu apod.,
• podporuje dětské a závislé chování klientů,
• vede ke snížení zodpovědnosti klienta,
• zvýrazňuje roli matka/otec (personál) x dítě (klient),
• zvyšuje direktivitu personálu a pasivitu klienta, což bývá také podtrhováno výroky pracovníků jako: "on mě vůbec neposlouchá… už mi to zase udělal…"

Určitě o tykání nerozhodují zákonní zástupci ani opatrovníci se slovy: "Klidně mu/jí tykejte, je na to zvyklý/á".

Pracovníci často hájí tykání s tím, že klientovi s těžkým postižením je to vlastně jedno a že na tykání reaguje dobře. Ale to není důvod k tykání. Klient reaguje dobře především na citlivý a laskavý přístup, kdy můžeme použít jeho křestní jméno, a přesto mu vykat. Např. "Milane, já Vám teď teda půjdu pomoct s tím osprchováním se…"

Co s tím?

Jako příklad dobré praxe mohu uvést situaci z jedné pobytové služby pro osoby s intelektovým postižením. Dříve to byl takový typický "ústav" se vším všudy. Zařízení prošlo humanizací, pro klienty byly zřízeny malé domácnosti a jejich život se začal postupně měnit a přibližovat k životu v naší společnosti běžnému. Všichni pracovníci klientům vykali. Všem. Klienti občas někomu z personálu tykali. Ze zvyku. Z pracovníků to nikomu nevadilo (říkali). Prý jim to trvalo několik let, než to takto nastavili. A to všem nově příchozím klientům dříve tykali zcela automaticky. Pracovníci se s vykáním ztotožnili, a dokonce s nadšením vyprávěli, že když klienty doprovází na cestě MHD a vykají jim, všímají si, že i veřejnost na to pozitivně reaguje. Dříve klientům i cizí lidé běžně tykali, ale dnes si to většinou nedovolí, protože slyší, že jim doprovod také vyká. Pracovníci si tyto změny uvědomovali a měli z nich radost.

Jedna z pracovnic jiného zařízení popisovala, jak doprovázela klientku s těžkým tělesným i mentálním postižením na vyšetření do nemocnice a jak "musela" vykání klientce zdůraznit. Lékař se na klientku podíval a asistence řekl: "Svlečte TO a položte TO tamhle." Načež pracovnice velmi hlasitě komentovala: "Paní Nováková, já VÁS teď vysvléknu a pomohu VÁM na to vyšetřovací lůžko."

Na otázku, zda klientům sociálních služeb tykat či vykat, za sebe odpovím rozhodně vykat. Ale život není jen černý a bílý. Dovedu si představit situace, kdy k vzájemnému tykání dojde, bude ale vědomé a oboustranné, nikoli automatické, a hlavně ne plošné a s plným uvědoměním si z toho vyplývajících pozitiv i negativ.